Proč v Open Water kurzu neklečet: trim a dlouhá hadice od začátku

Open Water Diver kurz není jen cesta ke kartičce. Je to chvíle, kdy si začínající potápěči vytvářejí návyky, které jim zůstanou na roky. V tomhle článku vysvětluju, proč mi v Trim Academy nedává smysl stavět základní výcvik na klečení na dně, ale raději učit od začátku vztlak, trim a řešení dovedností ve vodním sloupci. Stejně tak rozebírám, proč má podle mě smysl začít rovnou s jednoduchou HOG konfigurací, tedy dlouhou primární hadicí a záložkou na gumicuku pod bradou. Nejde o to dělat z Open Water kurzu technicky vypadající kurz. Jde o to nedávat potápěčům slepé uličky, které se budou muset později odnaučovat. Pokud se ve výstupech analýz nehod opakují oblasti jako plyn, vztlak, výstup, stres a rozhodování, měly by právě tyhle oblasti být součástí dobrého výcviku od první hodiny.

---

Open Water Diver kurz je často vnímaný jako vstupenka do světa potápění. Uděláte teorii, bazén, pár ponorů na volné vodě, dostanete kartičku a můžete začít jezdit k moři. Formálně je to pravda. Jenže z pohledu dalšího rozvoje je Open Water hlavně něco jiného: první rapidní progres učící křivky.

Právě v základním kurzu si potápěči vytvářejí návyky, ke kterým se budou později vracet. Ve stresu, v horší viditelnosti, při ztrátě komfortu, při problému s výstrojí nebo ve chvíli, kdy buddy potřebuje pomoct. A tady začíná být důležité, co se učí jako první.

V Trim Academy stavím výcvik od začátku na třech věcech: pohyb pod vodou, přístup a výstroj. Ne jako na hezkých slovech do marketingu, ale jako na praktickém systému. Pokud má potápění přinášet dobrý zážitek, musí nejdřív stát na bezpečí. Bez bezpečí nebude komfort. A bez komfortu nebude kvalitní zážitek.

Proto se v tomhle článku podívám na dvě věci, které se v rekreačním potápění často berou jako detail, ale z pohledu učící křivky detail nejsou. První je otázka, jestli má nový potápěč při výcviku klečet na dně. Druhá je konfigurace hadic a automatik, konkrétně proč mi dává smysl učit už začátečníka jednoduchou HOG, tedy Hogarthianskou konfiguraci: primární automatiku na dlouhé hadici zhruba 150 až 215 cm a záložku na krátké hadici cca 60cm, umístěnou na gumičce pod bradou.

Open Water není checklist

Jedna z největších pastí základního kurzu je představa, že výcvik je seznam cviků. Sundat masku, vyčistit masku, najít automatiku, sdílet plyn, vystoupat, hotovo. Student splnil, instruktor odškrtl, jde se dál.

Jenže reálné potápění takhle nefunguje. Problém pod vodou se neděje v ideální poloze, na signál, v klidu, s instruktorem před obličejem. Děje se při ponoru. V pohybu. V hloubce. S výstrojí na sobě. S týmem kolem sebe. A často ve chvíli, kdy se k jednomu problému často přidá druhý.

Proto je důležité, aby se dovednosti od začátku učily v co nejpodobnějším prostředí, v jakém je potápěči budou opravdu používat. Ne jako izolovaný trik, ale jako součást celkového projevu pod vodou.

Tenhle směr dnes není jen nějaká technická úchylka. 

IANTD v programu Recreational Essentials Diver popisuje jako jednu z hlavních oblastí rozvoj vztlaku, trimu, rovnováhy a efektivního pohybu pod vodou. Zároveň mluví o streamliningu a konfiguraci výstroje, situačním povědomí, prevenci nehod, plánování ponoru a gas managementu. Jinými slovy, IANTD bere polohu potápěče, vztlak a práci s výstrojí jako součást jednoho systému, ne jako oddělené dovednosti, které se řeší až někdy později.

To dobře zapadá do myšlenky, že i v základním výcviku má smysl učit dovednosti co nejdřív v reálné potápěčské poloze, ne jen jako statické cviky na dně. (IANTD Recreational Essentials Diver)

PADI ve svém profesním blogu píše, že Open Water kurz dnes klade mnohem větší důraz na to, aby se studenti co nejdřív a co nejčastěji dostávali do neutrálního vztlaku a potápěčské polohy, místo aby dovednosti automaticky prováděli v kleku. SDI podobně popisuje posun od tradičního modelu, kdy studenti plní dovednosti na kolenou, k výuce v neutrálním vztlaku. (PADI Pros Blog, Here’s Why All Skills Should Be Taught Neutrally Buoyant)

SSI jde v praktických dovednostech stejným směrem. Ve skillových materiálech pracuje s Neutral Buoyancy | Diving Position, Neutral Buoyancy | Hovering, Stationary Air Sharing a Air-Sharing Ascent. U emergency swimming ascent uvádí, že má začínat z neutrálního vztlaku, ideálně v potápěčské poloze. (SSI Training Materials)

To je pro mě důležité. Ne proto, že bych potřeboval potvrzení od velkých agentur, ale proto, že to ukazuje širší trend: dobrý začátečník nemá být člověk, který umí klečet a splnit cvik. Má to být potápěč, který se učí řešit věci ve vodním sloupci, s kontrolou vztlaku, v trimu a s adekvátní mentální zátěží.

Proč nechci z klečení udělat výukový default

Klečení samo o sobě není démon. Existují situace, kdy může krátký kontakt se dnem pomoct. Typicky u více nejistého studenta, který potřebuje na chvíli snížit množství vjemů, uklidnit dech a zorientovat se a zakoncentrovat. Jako dočasná pomůcka to může dávat smysl.

Problém začne ve chvíli, kdy se z klečení stane hlavní výuková metoda.

Studenti se pak neučí řešit situaci jako potápěči. Učí se nejdřív „zaparkovat“, opřít se o dno a teprve potom něco udělat. Jenže pod vodou nemáte vždycky dno pod sebou. A i když ho máte, často na něj nechcete sahat. Kvůli prostředí, kvůli viditelnosti, kvůli vlastní stabilitě a hlavně kvůli tomu, že skutečná kontrola nevzniká opřením o kolena.

Vzniká schopností být neutrální, uvolněně dýchat, zůstat stabilní a přitom udělat to, co je potřeba.

Když studenti čistí masku v neutrálním vztlaku učí se víc než jen vyfouknout vodu z masky. Učí se, že i nepříjemný moment mohou zvládnout bez ztráty polohy. Když hledají automatiku v trimu, učí se pracovat s tělem. Když sdílejí plyn bez toho, aby klečeli na dně, učí se řešit situaci tak, jak se jim může stát při skutečném ponoru.

I tohle je učící křivka. Ne rychlejší cesta k certifikaci, ale kvalitnější cesta k samostatným potápěčům.

Co se opakuje v nehodách: plyn, vztlak, výstup

Když se podíváte na potápěčské nehody, pořád se vrací několik stejných témat. Nedostatek plynu. Ztráta kontroly vztlaku. Prudký nouzový výstup. Stres. Chyby v rozhodování. Někdy technický problém, často ale spíš špatně zvládnutý řetězec událostí. Často nastartovaným špatným rozhodnutím související s přeceněním sebe, nebo podceněním podmínek. Nebo nedostatečným tréninkem.

Analýza rekreačních open-circuit fatálních nehod ukázala, že nejčastějším spouštěčem bylo nedostatečné množství plynu. Mezi nejčastější faktory, které potápěči znemožnily situaci dál zvládnout, patřil nouzový výstup, nedostatek plynu a problémy se vztlakem. (Common causes of open-circuit recreational diving fatalities)

DAN k tomu v textu o nouzových výstupech uvádí, že emergency ascents byly zapojené do významné části analyzovaných fatálních případů a že nejčastějším spouštěčem emergency ascent je vyčerpání dýchacího plynu. DAN zároveň upozorňuje, že nouzový výstup je poslední možnost, ne řešení, ke kterému se chcete dostávat běžně. (DAN, Emergency Ascents, Managing the Risks)

BSAC ve svých incident reportech dlouhodobě doplňuje podobný obraz z praxe. V reportech se opakují případy vyčerpání plynu, out-of-gas protokolů a incidentů spojených s výstupem nebo vztlakem. (BSAC Diving Incident Report 2024)

A studie z Western Australia ukázala, že hlavním rizikovým faktorem prudkého výstupu byla ztráta kontroly vztlaku. Jinými slovy: vztlak není estetická dovednost. Je to bezpečnostní dovednost. (Buzzacott et al., Diving and Hyperbaric Medicine)

Tohle všechno je důležité pro výcvik. Jestli se v nehodách opakují plyn, vztlak a výstup, pak by základní kurz měl právě tyhle věci učit od začátku v co nejreálnějším propojení. Ne samostatně, ne v kleku, ne jako izolované položky, ale jako jeden systém.

Low on air a out of air: je nutné to oddělovat?

V rekreačním výcviku se potkávají dva stavy, které vypadají podobně, ale z pohledu zprocesování stejné nejsou.

Low on air znamená, že plynu je málo, ale ještě je čas situaci řídit. Tým má prostor komunikovat, otočit ponor, zahájit výstup, případně přejít na sdílení plynu kontrolovaně.

Out of air znamená, že potápěč už nemá z čeho dýchat. Tam se rozhodovací okno dramaticky zkracuje. Potápěč potřebuje okamžitě dýchatelný plyn. A pokud je buddy dostupný, nejlepší scénář je sdílení plynu a kontrolovaný výstup. Pokud buddy dostupný není, nastupuje self-rescue varianta, například emergency swimming ascent nebo v krajním případě emergency buoyant ascent.

SSI to ve svých materiálech popisuje prakticky. Air sharing se v Open Water programu nacvičuje staticky i s výstupem. Emergency swimming ascent začíná z neutrálního vztlaku a primární automatika má během výstupu zůstat v ústech. Emergency buoyant ascent je popsaný jako krajní řešení, pokud potápěč nemůže provést emergency swimming ascent a nemá asistenci v hloubce. (SSI Training Materials)

Zajímavé je, že SSI u air sharingu řeší předání primární automatiky. V materiálech pro instruktorské kandidáty je uvedeno, že passing the primary regulator funguje s různými konfiguracemi, včetně dlouhé hadice a integrovaného alternativního zdroje, a že se provádí jak staticky, tak při výstupu v Open Water Diver programu.

To je podstatné. I v mainstreamovém systému, jako je SSI, už tedy není předání primární automatiky exotická technická procedura. Je to metoda, která dává smysl napříč konfiguracemi.

Jak moc je ale vhodné a hlavně bezpečné rozdělit situaci s nedostatkem dýchacího plynu na dvě různé. A ke každé mít jinou proceduru, nechám vážené čtenářstvo zameditovat a dospět k vlastnímu názoru prostřednictvím kritického myšlení..

Proč do toho vstupuje HOG konfigurace

HOG konfigurace přináší do sdílení plynu jednoduchost.

Primární automatika je na dlouhé hadici, obvykle 150 až 215 cm. Potápěč z ní normálně dýchá. Záložka je na krátké hadici a je umístěná na gumičce pod bradou. Když buddy potřebuje plyn, dárce mu předá primární automatiku, tedy tu, o které s jistotou ví, že funguje, protože z ní právě dýchal. Sám si vezme záložku na “gumicuku”.

Tohle má několik praktických výhod.

Předně se zjednoduší rozhodování. Dárce neřeší, kde má záložní automatiku, jestli je správně zacvaknutá, jestli není plná bahna či písku, jestli ji buddy najde, nebo jestli není schovaná někde ve výstroji. Prostě předá automatiku z úst a přejde na záložku na gumicuku.

Druhá výhoda je přehlednost. V týmu je jasné, co se stane. Buddy ví, odkud plyn přijde. Dárce ví, kam sáhnout. Pokud je konfigurace standardizovaná, snižuje se počet variant, které musí mozek pod zvýšenou mentální zátěží zpracovat. 

Třetí výhoda je, že na situace Low on air i Out of air je s HOG konfigurací jedna procedura a tím se zvyšuje pravděpodobnost, že potápěč ve velmi zvýšené mentální zátěži zareaguje správně. To považuji za významný bezpečnostní benefit.

Čtvrtá výhoda je prostor. Dlouhá hadice umožňuje stabilizovat situaci pohodlněji než velmi krátké hadice. Ve volné vodě mohou potápěči vystupovat s větším odstupem a menším tlakem jeden na druhého. V horší viditelnosti, u překážky, u sestupu nebo v úzkém prostoru je to ještě důležitější.

GUE ve svých standardech pro základní konfiguraci uvádí primární druhý stupeň na hadici 1,5 až 2 m a záložku na krátké hadici umístěnou na krku. Pro český rekreační kontext je praktické mluvit prostě o dlouhé hadici 150 až 210 cm a záložce na gumicuku. (GUE Standards Appendix)

SSI XR a technická kontinuita

Důležitá je i návaznost na další výcvik. SSI XR pracuje se skilly jako S-Drill, Long Hose Deployment, Neutral Buoyancy (Hover) and Trim a Team Bailout. V materiálech SSI se u cviku hoveringu objevuje požadavek udržet neutrální vztlak s minimálním pohybem rukou a nohou v rekreačním, sidemount, Extended Range Nitrox nebo Extended Range Total Diving Systemu se stage lahví. (SSI XR Training Materials)

To je přesně ten moment, kde vzniká prostor pro zefektivnění učící křivky. Pokud studenti začnou v klasickém rekreačním setupu, kde se out-of-air řeší přes náhodně umístěnou záložní automatiku, a později přejdou do prostředí, kde se používá primární automatika na dlouhé hadici, musí část procedur přepsat. Nejen výstrojně, ale hlavně mentálně.

Pokud se od začátku učí logiku „dýchám z primáru, v nouzi předávám primár, moje záložka je na gumicuku“, budoucí přechod na SSI XR, technický výcvik nebo týmovější potápění je mnohem plynulejší.

Neznamená to, že každý Open Water student musí jednou skončit v technickém potápění. To vůbec ne. Ale znamená to, že podle mě nemá smysl učit začátečníky něco, co je slepá ulička, pokud existuje jednoduchá a funkční varianta, která jim bude dávat smysl i za pět let.

Co k tomu říká IANTD

IANTD ve veřejných materiálech k Open Water Nitrox Diver programu zdůrazňuje, že cílem je vybudovat bezpečnějšího začátečníka, jistého a odpovědného. Program zároveň kvalifikuje potápěče do 18 metrů s nitroxem do 40 % kyslíku. (IANTD Open Water EANx Diver)

Ještě zajímavější jsou návazné programy Recreational Essentials a Tek Lite Essentials. IANTD tam přímo mluví o rozvoji vztlaku, trimu, stabilitě, kopacích technikách, streamliningu a konfiguraci výstroje, přehledu o okolí, prevenci nehod, plánování ponoru a gas managementu. (IANTD Recreational Essentials Diver)

Základy nejsou něco, co se jednou odbyde v OWD a pak se jede dál. Základy jsou to, k čemu se potápěči vracejí pořád. Jen se zpřesňují, zefektivňují a postupně dostávají pod tlak reálnějších situací.

Nejde o dogma. Jde o méně slepých uliček

Bylo by jednoduché napsat, že klečení je špatně a dlouhá hadice je jediná správná cesta. Ale tak jednoduché to není.

Klečení může být někdy užitečná mezistanice. Krátká hadice s alternativní automatikou je pořád běžný rekreační standard a spousta potápěčů s ní bezpečně odpotápí celý život. BSAC například ve své Alternative Supply Policy preferuje postup, kdy out-of-gas potápěč přijímá uložený záložní zdroj od dárce, což dává smysl ve světě velmi různorodých konfigurací a klubového potápění s různou výstrojí. (BSAC Alternative Supply AS Policy)

Otázka ale nezní, jestli něco „nějak funguje“. Otázka zní, co chci učit jako výchozí systém, pokud mám možnost výcvik od začátku navrhnout kvalitně.

Za Trim Academy mi dává větší smysl učit studenty co nejdřív fungovat v neutrálním vztlaku, v trimu a s výstrojí, která je jednoduchá, efektivní a použitelná i v dalším vývoji. Ne proto, aby vypadali technicky. Ale proto, aby si od začátku budovali návyky, které jim zůstanou a nebudou je muset měnit.

Závěr: dobrý začátek šetří roky odnaučování

Open Water Diver není kurz, během kterého se mají potápěči naučit všechno absolutně dokonale. Je to ale kurz, kde by nemuseli dostávat základ, který se pak budou přeučovat.

Když studenty naučíte klečet, budou umět klečet. Když je naučíte řešit dovednosti v neutrálním vztlaku, začnou se z nich stávat potápěči.

Když je naučíte hledat někde záložní automatiku, kterou běžně nepoužívají, naučíte je jednu variantu z mnoha. Když je naučíte předat primární automatiku a přejít na záložku na gumicuku, dáte jim jednoduchý a opakovatelný postup, na který dobře navazuje pokročilejší potápění.

A když se podíváte na nehody, pořád se vracíme ke stejným věcem: plyn, vztlak, výstup, stres a rozhodování. Právě proto má podle mě smysl stavět výcvik od první hodiny tak, aby tyhle oblasti spojoval, ne obcházel.

Nejde o to udělat z Open Water kurzu technický vypadající kurz. Jde o to nechat začátečníky vyrůst na základech, které jim nebudou překážet, až se budou chtít posunout dál.