Voda je hustá. Každá chyba v poloze, každá věc, která ze mě trčí, každý špatný kop, každé máchnutí rukou a každá zbytečná korekce vztlaku něco stojí. Ne vždycky si toho všimneme hned, ale na manometru se to projeví spolehlivě.

Když jste pod vodou horizontálně, tělo, láhev, křídlo a ploutve tvoří menší čelní plochu. Voda kolem vás proudí čistěji, kop směřuje dozadu a energie se mění v pohyb dopředu.

Když z potápěče nic zbytečně nevisí, voda kolem něj proudí lépe. Potápěč se méně zachytává, méně řeší drobné problémy, snadněji se pohybuje a je čitelnější pro tým. Když tým ví, kde máte záložní automatiku, kde je manometr a kde jsou další důležité prvky výstroje, není to jen otázka pořádku. Je to bezpečnostní výhoda.

Dobrý potápěč pod vodou často nevypadá, že moc pracuje. Nekope zběsile. Nemává rukama. Nevíří vodu kolem sebe. Kopne, chvíli jede, drží polohu a další kop přidá až ve chvíli, kdy to dává smysl. Tohle není lenost. To je efektivní pohyb pod vodou.

Potápěč, který není stabilní, pořád pracuje. Padají mu nohy, mění hloubku, přepadává dopředu, přikopává, brzdí rukama, dopouští, odpouští, zrychluje a zase zpomaluje. Na první pohled to nemusí vypadat dramaticky. Ale tělo je pořád v akci. A tělo, které pořád pracuje, dýchá víc.

Před ponorem nesete výstroj, oblékáte se, ve vodě se pohybujete a dýcháte v hustém prostředí, jste vystaveni chladu, proudu, zvýšené mentální zátěži, komunikujte s týmem a navigujete. Někdy k tomu přijde i nečekaná situace. Když má tělo rezervu, zvládá zátěž klidněji. Když rezervu nemá, dostává se rychleji na hranu.